Přítomnost kanadských BURIED INSIDE v Praze jest příležitostí, která by se v žádném případě neměla propásnout. Společnost na toulkách Evropou jim dělali Finové ENDSTAND a Němci IN SEARCH OF A PERFECT WEAPON, kteří nahradili vypadnuvší THE FIGHT. Hlavně díky finským hardcoristům, kteří své desky vydávají pod hlavičkou tuzemských Day After Records, se malé útroby strahovského klubíku zcela slušně zaplnily.

Během produkce první kapely byla však většina přítomných zřejmě ještě na cestě v domnění, že začátek se tradičně o nějakou tu desetiminutovku posune. Krátce po osmé započali své vystoupení do této doby pro mě absolutně neznámí Němci s krkolomným názvem MEN IN SEARCH OF A PERFECT WEAPON. Přítomnost videoprojektoru dávala tušit, že hudební produkci zpestří i nějaký ten pohyblivý obrázek a nutno říci, že v tomto případě se jednalo o naprosto nedílnou součást tvorby kapely. Základem všeho podstatného dění byly dvě zboostrované kytary + pětistrunná basa. Tyto vytvářely mohutné zvukové stěny, z poza kterých se tu a tam ozval zoufalý řev. Vokály byly skutečně jen kosmetickým doplňkem tohoto hutného kytarového válce. MEN IN SEARCH OF A PERFECT WEAPON nehrají nikterak složitou hudbu. Spíše sázejí na atmosféru a postupnou gradaci jednotlivých vrstvených motivů, k čemuž dopomáhalo zřejmé koketování se sludge zvuky. Právě tuto atmosféru dokonale navozovaly různé obrazové sekvence plné bezútěšných a depresivních výjevů. Mám-li k někomu tvorbu těchto Němců přirovnat, tak mě napadají možná starší NEUROSIS, a to právě rozsáhlou délkou kompozic a hlavně jejich atmosférou.

http://weapon.modusoperandi.de

Nejvíc jsem ale samozřejmě byl zvědavý na kanadskou pětici, která mě svým aktuálním albem „Chronoclast“ (2004) dokázala velmi upoutat. Zároveň však ve mně trošku pracovaly i obavy ze zvuku, protože BURIED INSIDE hrají velice tvrdou a agresivní muziku, ze které není problém při špatném ozvučení udělat nepřehledný zvukový guláš. Přestože byl zvuk na můj vkus mírně nad rámec té správné decibelové hodnoty, nic takového se naštěstí nestalo. BURIED INSIDE začali přesně dle očekávání – intrem „Introduction“, které zároveň startuje i desku. Tato je dílem koncepčním a motivy jednotlivých skladeb jsou vzájemně propojeny a v některých případech se i cyklicky navracejí. Nejsem si zcela jist, zda-li kapela přehrála kompletní desku, ale pořadí skladeb odpovídalo albovému provedení, a to včetně, řekněme, uvolňujících meziher mezi jednotlivými místy až zuřivými skladbami, plnými hardcoreové neurvalosti protkané melodickými metalovými motivy. Nicholas (vokály) kromě mikrofonu tu a tam obsluhuje archaicky vypadající mixážní pultík, ze kterého doluje různé pazvuky a zvukové koláže přesně tak, jak je známe i ze studiové nahrávky. Mezi jednotlivými skladbami jsou minimální mezery, a tak zaniká i bouřlivý ohlas, který si kapela hned od začátku zasluhovala. Z mého pohledu lze pozitivně hodnotit i nasazení a chuť, se kterou byl celý koncert odehrán. BURIED INSIDE nezklamali a mě nezbývá nic jiného, než se uchýlit ke klasické frázi o těšení se na nové album.

Zač je toho hardcoreový loket vzápětí všem názorně ukázali Finové ENDSTAND. Jak již bylo uvedeno, kapela rozložila svůj stan na půdě tuzemského labelu Day After records a dá se říct, že tato spolupráce funguje k oboustranné spokojenosti. Hlavně díky tomu má u nás tato pětice hodně fanoušků, kteří své sympatie naplno projevovali hned od začátku jejího vystoupení. Popis hudby ENDSTAND nebude nikterak složitým úkonem, protože kapela se s tím takříkajíc vůbec nesere a hrne nekompromisní vysokootáčkový hardcore jako ze staré školy. Je úplně jedno, v jakém tempu každá skladba začínala, protože všechny se dříve nebo později zvrhly v nefalšovanou palbu ostrých riffů a rychlých úderů bicích. Fanoušci se záhy dostávají do varu a v maličkém sedmičkovském kotli jde místy skoro až o kejhák. Plovoucí těla nad hlavami souputníků se střídají s divokými kolotoči. Atmosférou se nechává strhnout křikloun Janne, který na pódiu potí krev. Nasazení ENDSTAND může závidět leckterá zavedenější smečka. Nefalšovaný hardcore, kde nejdůležitější je strhující tempo a energie vysílaná směrem k publiku na úkor zbytečně složitého muzicírování, mají tihle Finové v krvi, o tom nebylo nejmenších pochyb.

Ačkoliv se příliš nezvyknu uchylovat ke frázím, tentokráte ze svých zásad trošku slevím, protože jsem nucen konstatovat, že tohle byl velmi dobrý koncert, s kterým musel být spokojen každý, kdo v tento listopadový večer na strahovský kopec měřil cestu.